Jednoho krásného dne, nevím proč krásného, myslím že bylo celkem ošklivo ale prostě se to tak říká, jsem se rozhodl, že místo živých slonů a roztomilých všude kálících tučňáčků budu raději sbírat zážitky. Za prvé, z výše uvedeného se má sbírka nijak květnatě nerozvíjela a za druhé, sbírat kde co, to dělá kde kdo a zážitek je prostě zážitek.
Od té chvíle jsem s vervou sledoval veškeré dění kolem mne se odehrávající, zdali se náhodou nejedná o zážitek. Bohužel, časem jsem nabyl dojmu, že jsme si s vesmírem, co se mých zážitků týče tak úplně přesně neporozuměli.
V době, kdy jsem začal sbírat zážitky přišel jako první a pro mne zcela nový, zlomenina nártních kostí levé nohy. Dobrá, zážitek ne úplně dle mých představ, ale také zážitek.
Druhým silným zážitkem byla probdělá noc s ústy plnými ledové vody, která se snažila domluvit mým zubům, aby se za pomoci bolesti nesnažili vystřelit mi mozek z hlavy skrze ušní bubínky. Dobrá, vyřešil jsem i tento zážitek a o pár dní později.....
.... jsem si do své sbírky zážitků připsal další, řekl bych pro mne opět takový méně všední. Ono totiž slepák, a ještě k tomu zanícený, vám s největší pravděpodobností, tedy když už na to přijde, praskne v životě jenom jednou.
Od té chvíle jsem s vervou sledoval veškeré dění kolem mne se odehrávající, zdali se náhodou nejedná o zážitek. Bohužel, časem jsem nabyl dojmu, že jsme si s vesmírem, co se mých zážitků týče tak úplně přesně neporozuměli.
V době, kdy jsem začal sbírat zážitky přišel jako první a pro mne zcela nový, zlomenina nártních kostí levé nohy. Dobrá, zážitek ne úplně dle mých představ, ale také zážitek.
Druhým silným zážitkem byla probdělá noc s ústy plnými ledové vody, která se snažila domluvit mým zubům, aby se za pomoci bolesti nesnažili vystřelit mi mozek z hlavy skrze ušní bubínky. Dobrá, vyřešil jsem i tento zážitek a o pár dní později.....
.... jsem si do své sbírky zážitků připsal další, řekl bych pro mne opět takový méně všední. Ono totiž slepák, a ještě k tomu zanícený, vám s největší pravděpodobností, tedy když už na to přijde, praskne v životě jenom jednou.
Jak už to u některých z nás mužů bývá, trpíme jakousi velmi utkvělou představou o tom, že veškeré, náhle se zjevující a nezvyklé zdravotní potíže je možné zcela bezproblémově vyřešit a to mnoha celkem pohodlnými způsoby. Lze je například rozchodit, přechodit, vyležet nebo nechat vyšumět, či se dají vydejchat, vstřebat se, případně vsáknout a pod.
Zkrátka muži mají tak nějak od přírody zafixováno, že věci zdravotně atypické, pokud se tedy nejedná zrovna o vlastní holení kost trčící někde zpoza čtvrtého a pátého žebra, se nějak pořeší samy od sebe.
Je to vlastně logické. Spoléháme na nekonečnou a neochvějnou moudrost matky přírody s jasným předpokladem, že by jí ani na chvilku nenapadlo nás vzhledem k našim důležitým povinnostem zatěžovat absurdními a nepraktickými zdravotními výstřelky.
Ani zkušenosti našich prapradědů, dědů, praotců a otců, které nám co generaci jasně dokazují, že se jedná o teorii vesměs mylnou z nás nedokáží tuto tak hluboce vnořenou představu vykořenit.
Zkrátka muži mají tak nějak od přírody zafixováno, že věci zdravotně atypické, pokud se tedy nejedná zrovna o vlastní holení kost trčící někde zpoza čtvrtého a pátého žebra, se nějak pořeší samy od sebe.
Je to vlastně logické. Spoléháme na nekonečnou a neochvějnou moudrost matky přírody s jasným předpokladem, že by jí ani na chvilku nenapadlo nás vzhledem k našim důležitým povinnostem zatěžovat absurdními a nepraktickými zdravotními výstřelky.
Ani zkušenosti našich prapradědů, dědů, praotců a otců, které nám co generaci jasně dokazují, že se jedná o teorii vesměs mylnou z nás nedokáží tuto tak hluboce vnořenou představu vykořenit.
Ale abych se vrátil k původnímu tématu.
Drobná bolest v krajině podbřišní mne už na samém začátku neobalamutila svou snahou přinutit mě se zamyslet nad tím, kam může směřovat její cesta. Na takovéto drobné prkotiny máme přece mi muži od přírody již předinstalovaný firewall. Den druhý, kdy se již bolest počala projevovat o něco intenzivněji, jsem se zcela logicky a zodpovědně spolehl na matkou přírodou předinstalovaný antivirus, který takovéto běžnosti řeší na pozadí. A řeší je na pozadí přece i den třetí.
Čtvrtý den, kdy se bolest, ne až tak dramatická či kůži svlékající, prokousala firewallem i antivirem mého těla a lišácky na mne pokukovala zpoza rohu slepého střeva mi už začalo docházet, že tuhle mršku asi jen tak nepřevezu. Nejenom že mi znemožnila dostát toho dne své povinnosti ale s jakousi graciézní drzostí mne počala přesvědčovat o tom, že toho sama od sebe rozhodně nenechá. Přemýšlel jsem tedy nad možností, využít databázi rad a ponaučení našich babiček, případně babek kořenářek, ale poslední babku kořenářku, kterou jsem znal upálili cca v roce 1486 a babičky jako zdroj všeho vědění zůstaly taktéž překvapivě němé.
Nakonec nutně muselo dojít na to, co bylo skoro od začátku zřejmé, i když potměšile skryté. Omluvit se z pondělní divadelní zkoušky bylo to, co jsem odkládal nejdéle, doufaje, že k mé neúčasti nedojde. Nyní bylo jasné, že bohužel dojde. Informoval jsem tedy o této neblahé skutečnosti všechny zainteresované členy sekretariátu pro organizování zkoušek DS Maškara, včetně mého divadelního kolegy a přítele Petra.
Čtvrtý den, kdy se bolest, ne až tak dramatická či kůži svlékající, prokousala firewallem i antivirem mého těla a lišácky na mne pokukovala zpoza rohu slepého střeva mi už začalo docházet, že tuhle mršku asi jen tak nepřevezu. Nejenom že mi znemožnila dostát toho dne své povinnosti ale s jakousi graciézní drzostí mne počala přesvědčovat o tom, že toho sama od sebe rozhodně nenechá. Přemýšlel jsem tedy nad možností, využít databázi rad a ponaučení našich babiček, případně babek kořenářek, ale poslední babku kořenářku, kterou jsem znal upálili cca v roce 1486 a babičky jako zdroj všeho vědění zůstaly taktéž překvapivě němé.
Nakonec nutně muselo dojít na to, co bylo skoro od začátku zřejmé, i když potměšile skryté. Omluvit se z pondělní divadelní zkoušky bylo to, co jsem odkládal nejdéle, doufaje, že k mé neúčasti nedojde. Nyní bylo jasné, že bohužel dojde. Informoval jsem tedy o této neblahé skutečnosti všechny zainteresované členy sekretariátu pro organizování zkoušek DS Maškara, včetně mého divadelního kolegy a přítele Petra.
Až pak to všechno vzalo rychlej zvrat, (ten chlap byl štěstí, zlato, slunovrat, jak proutkař spodní proud uměl claim správně odhadnout, na jeho odhad moh' jsi vžycky dát) Greenhorns
Ač jsem měl původně v plánu navštívit zdravotnické zařízeni až v pondělí ráno. Petr rozezněl můj mobilní telefon chvíli po doručení mé žádosti o vyjmutí ze zkoušky a nekompromisně mi sdělil, že mě za hodinu nakládá a jedeme.
A jízda započala. Nejsem znalý poměrů zdravotnictví na Praze 4, tak jsme na doporučení místních znalců dorazili do Thomayerovy nemocnice, odd. Chirurgické kliniky G3.
Přítomný vyšetřující lékař se podivil, co že jsem nedorazil o pár dní dříve, když jsem byl ještě naživu, ale nakonec mrtvoly s potížemi přijímají v Thomayerce taktéž, tudíž jsem měl kliku.
Rentgen, Sono, kontrola zimního přezutí a výšky na rakev a už jsem svištěl na sál. A tady začalo to pravé dobrodružství, ten jedinečný zážitek. Všechny ty seriály, Chirurgové, Doktůrci, Dr. House, Živí Mrtví... konečně jsem zažíval jejich příběhy a scény také z druhé strany. Myslím ze strany přímo se účastnícího pacienta. Zážitek, coby já jako chirurg operatér předpokládám asi neprožiji, i když člověk nikdy neví.
Takže jízda na rezavě skřípající posteli, tlačené zřízencem obrovských rozměrů a nejasného původu, mumulajícího si mezi hnijícími zuby archaická nesrozumitelná rituální zaklínadla. Dlouhá, mrtvolně šedivá vykachlíkovaná chodba, s pochmurně blikajícími zářivkami, mihotavě osvětlujícími krvavé šmouhy na stěnách. Chropotavý jekot, vzdáleně se linoucí odkudsi z vlhkých a plísní rozežraných podzemních prostor přeplněné pitevny...
Ale ne ... (moc jsem tu pak četl Lovecrafta). Byl to adrenalin, který mě bavil. Tak nějak jsem předpokládal, že prasklý slepák, v tu chvíli již pod kontrolou, většinou neznamená kluzké točité schody přímo do pekla, tudíž jsem si to celé užíval. Kolektiv operatérů byl dobře a humorně naladěn, tudíž mne rovnou neodoperovali bez anestezie za mé nejapné poznámky typu, "To by v tom byl čert, aby se vám ta operace slepáku nakonec jednou nepovedla".
Samozřejmě se nedá domlouvat s anesteziologem, aniž by vám v hlavě neprobíhala scéna z filmu U pokladny stál s Vlastou Burianem, který při amputaci palce uspává Čeňka Šlégla a nabízí mu buď dřevěnou, nebo železnou anestezii...
Já se pořád smál a všichni byli spokojení, že mají veselého pacienta a s úsměvem od ucha žádali anesteziologa, aby mě už konečně uspal.
Samozřejmě se nedá domlouvat s anesteziologem, aniž by vám v hlavě neprobíhala scéna z filmu U pokladny stál s Vlastou Burianem, který při amputaci palce uspává Čeňka Šlégla a nabízí mu buď dřevěnou, nebo železnou anestezii...
Já se pořád smál a všichni byli spokojení, že mají veselého pacienta a s úsměvem od ucha žádali anesteziologa, aby mě už konečně uspal.
Všechno sedělo, obrovská kulatá modře svítící světla na kovových chapadlech, jaká používají mimozemšťané při únosech a následných pokusech na lidech, kdosi připravoval velký plastový pytel (uklidnilo mě, že nebyl černý), všude kolem pobíhající postavy v modrém, v záhlaví všechny ty blikající a pípající přístroje, které dle mého postřehu z amerických filmů umí hlavě to, že když začnou blikat ještě víc a pípání se změní na sirénu, je dozajista po vás.
Ptal jsem se, jestli si tak jako ve filmech pouštějí při operacích hudbu a kladná odpověď mne potěšila, i když prý o tom nějakým záhadným způsobem rozhoduje jakýsi přednosta. Předpokládám že ne stanice.
Na raz dva tři mě skoro přehodili na operák (tak říkáme my fajnšmekři operačnímu stolu) zbytek co chyběl jsem si dolezl sám, přikurtovali mě k němu přesně podle stylu z filmu SAW a v něm prezentované fixační techniky doktora Johna Kramera a nechyběla ani modrá bazénová plachta na zakrytí pacienta a vymezení operačního pole.
Na poslední chvíli si ještě anesteziolog vzpomněl, že jsem mu nepodepsal nějaké z mnoha všeodsouhlasujících lejster a tak jsem mu rukou přikurtovanou ke stolu svým posledním "podpisem" utvrdil to, že kdyby něco kikslo, za všechno si můžu sám, protože jsem mu dozajista ve všem lhal, nebo něco v tom smyslu. Nevím, já na to lejstro vlastně vůbec neviděl.
No, taková anestezie, je vám báječná věc. A ještě lepší, když vám na ústa nasadí takový ten plastový průhledný tyglík, kterým vás nutí dýchat kyslík, což je pro mne coby kuřáka velmi veselá věc, neboť mě ten přehršel kyslíku neustále rozkašlával.
Ptal jsem se, jestli si tak jako ve filmech pouštějí při operacích hudbu a kladná odpověď mne potěšila, i když prý o tom nějakým záhadným způsobem rozhoduje jakýsi přednosta. Předpokládám že ne stanice.
Na raz dva tři mě skoro přehodili na operák (tak říkáme my fajnšmekři operačnímu stolu) zbytek co chyběl jsem si dolezl sám, přikurtovali mě k němu přesně podle stylu z filmu SAW a v něm prezentované fixační techniky doktora Johna Kramera a nechyběla ani modrá bazénová plachta na zakrytí pacienta a vymezení operačního pole.
Na poslední chvíli si ještě anesteziolog vzpomněl, že jsem mu nepodepsal nějaké z mnoha všeodsouhlasujících lejster a tak jsem mu rukou přikurtovanou ke stolu svým posledním "podpisem" utvrdil to, že kdyby něco kikslo, za všechno si můžu sám, protože jsem mu dozajista ve všem lhal, nebo něco v tom smyslu. Nevím, já na to lejstro vlastně vůbec neviděl.
No, taková anestezie, je vám báječná věc. A ještě lepší, když vám na ústa nasadí takový ten plastový průhledný tyglík, kterým vás nutí dýchat kyslík, což je pro mne coby kuřáka velmi veselá věc, neboť mě ten přehršel kyslíku neustále rozkašlával.
A pak najednou ... šlus, a víc si nepamatuji. Předpokládám že všichni svorně poděkovali anesteziologovi za mé uspání, ať už k jeho vyvolání namixoval v té své kouzelné baňce cokoliv.
No a teď jsem tu, v Thomayerce a nebýt té díry v břiše a jasných budoucích omezení, která mne čekají a velmi mrzí, mohl bych říci, že můj zážitek pokračuje.
Ale on vlastně pokračuje.
Ale to už je zase jiný příběh.
No a teď jsem tu, v Thomayerce a nebýt té díry v břiše a jasných budoucích omezení, která mne čekají a velmi mrzí, mohl bych říci, že můj zážitek pokračuje.
Ale on vlastně pokračuje.
Ale to už je zase jiný příběh.
Komentáře
Okomentovat